Ondřeji,
proč zrovna profese řidiče autobusu, jak jste se k tomu dostal a jak
dlouho se tomu věnujete? Splnil se vám touto prací sen?
Jako malý jsem si doma hrával
s maminkou na autobus. Ona žehlila a já seděl na gauči, jako volant byl škopek
a vozil jsem babičky z domova důchodců na výlety. Maminka byla jako ty babičky
a moc mě to bavilo. Nikdy bych ale nepomyslel, že to jednou budu fakt dělat.
Mezi tím jsem studoval a prošel několik zaměstnání od učitele až po charitního
pracovníka. Dva roky jsem také pomáhal na Ukrajině a budoval centrum sociální
pomoci v jednom městečku na Zakarpatí. Když jsem se vrátil, spadla mi doslova
do náruče příležitost udělat si řidičák na autobus a pracovat pro Dopravní
společnost Ústeckého kraje a jezdit zelenými autobusy. Hned jsem si vzpomněl na
škopek a gauč a ani chvíli neváhal :) Takže to je vlastně odpověď na otázku,
jestli jsem si splnil dětský sen. Určitě ano.
Co máte na své profesi nejraději? Máte i
jiný koníček kromě dopravy?
Vychutnávám si ranní vstávání, východy slunce nad obzorem,
fajn cestující, co opětují milý úsměv a pozdrav. Vše je fajn. A pak večery,
západy slunce, prodlužující se a zkracující den a pravidelnost, řád života,
který se řídí řádem jízdním. Mám radost z každého počasí a každý den je tak
trochu jiný a přitom stejný. A pak mne baví spokojení cestující, co pochválí
uklizený autobus, milého řidiče (mne nebo mé kolegy) a ocení ho třeba buchtami
nebo zeleninou a ovocem. V životě jsem
potkal množství řidičů morousů, co asi už ve své profesi vyhořeli a tak takový
rozhodně nechci být. Společně s kolegy chceme pošoupnout tohle povolání někam
dál, aby se lidé ve svém autobuse a se svým řidičem cítili fajn. Jinak rád
fotím autobusy, věnuji se sociální pomoci - založili jsme spolek s příznačným
názvem Green bus, který pomáhá na Úštětsku a jeho členové se seznámili právě v
zelených autobusech.
Kde nyní jezdíte a které trasy jsou vaše
oblíbené?
Teď právě dělám střídače, tedy
zaskakuji za nemocné kolegy nebo ty, co mají dovolenou. Takže střídám hodně
linky a trasy. Ale moje oblíbené trasy jsou přes malé vesničky na Úštětsku nebo
Liběšicku, kde se lidé navzájem znají, zdraví se a je tam milá atmosféra. Také
mne baví jezdit v turistické sezoně, kdy jezdí hodně návštěvníků našeho kraje a
potřebují poradit a nasměrovat. Rád s nimi “pokecám” o našem okolí a přidám
radu, spoj nebo odkážu na nějaké hezké místo k návštěvě. Jde o to, aby se sem
zase někdy vrátili a vzpomínali hezky i na slušné a vlídné řidiče krajských
autobusů. Párkrát jsem vezl i italské nebo španělské turisty do Terezína. Jsou
plní temperamentu a nasáklí jižním sluncem. Ty vozím rád.
Popsal
byste nám svůj běžný pracovní den?
Bydlím v malé vesničce nad
Liběšicemi. Občas mám k dispozici autobus u domu, ale častěji jedu pro něj do
garáží do Litoměřic. Musím většinou vstávat hodně brzo, někdy i před třetí
hodinou ráno. Jako řidiči jsme v práci dříve, jak ti co chodí do práce :) Rozloučím
se s pejsky, kteří vstávají se mnou, obléknu uniformu a frčím do garáží.
Okouknu autobus, zapíšu kilometry, nechám ho trochu “probublat” a ohřát a
vyjíždím podle plánu, který dostávám na celý týden. Tak brázdím Litoměřicko po
určené trase a linkách. Odpoledne nebo večer vrátím autobus do garáží, natankuji
a uklidím, odevzdám papíry se stavem kilometrů a případnými závadami. Doma
ještě sednu na kolo nebo koloběžku a jdu se “vyvenčit” společně s pejsky do
naší krásné přírody hned za domem. Náš dům stojí totiž na úpatí velké hory
Českého středohoří Sedlo.
Máte
nějaký zajímavý a nevšední zážitek, který vám pozitivně nebo negativně utkvěl
v paměti?
Zážitků je spoustu, jak
hezkých, tak i těch, na které se nechce vzpomínat. Řidič autobusu je často
takový kněz ve zpovědnici. Na první sedačku vpředu si většinou sedají lidé,
kteří mají chuť si povídat. Cesta hezky plyne, a i když je někde napsáno
“nemluvte za jízdy s řidičem”, já mám rád, když si mohu s někým povídat. A tak
jednou nastoupil starší čiperný pán z vesničky kousek od Úštěka a rozpovídal se
o svém dětství a mládí a já ani nemohl uvěřit, že je mu už 97 let. Dozvěděl
jsem se spoustu zajímavých věcí z pro mne dost dávné historie. Když jsem jezdil
před rokem jednu objížďkovou linku, napadlo děti, co se mnou jezdily pravidelně
do školy, vyzdobit o vánocích autobus nádhernými papírovými vločkami. V
autobuse nebylo nikdy ani smítko, protože mi občas pomáhaly uklidit a tak je
ani nenapadlo tam něco vyhodit na zem. Těch zážitků je mnoho a převažují ty
radostné, i když občas přijde i něco smutného a bolestného. Často je mi líto,
že nemohu více pomoci jak jen tím, že svezu z bodu A do bodu B.
A ještě na něco si vzpomínám. Jedno ráno jsem nemohl nastartovat autobus, který
stál pod naším domem. Věděl jsem, že v jisté vesničce stojí tři lidé, kteří se
potřebují dostat na přestup do dalšího autobusu na cestě do práce. Hupsnul jsem
tedy do auta a zajel pro ně autem, aby všecko stihli. Bral jsem to jako
samozřejmost, že to tak musím udělat, protože ti lidé mají důvěru v to, že ten
autobus pojede.
Jak
vnímáte současnou situaci ohledně Covid-19? Změnilo se nějak chování
cestujících vůči vám?
Určitě jezdí méně lidí. Jinak
mám pocit, že si cestující chtějí více povídat a potřebují někoho, kdo jim bude
naslouchat. Chtějí si postěžovat, zanadávat i pochválit. A řidič je po ránu
hned první na ráně :)
Mluví se o politice, sociální situaci, penězích, zaměstnání a o všem, co
souvisí s problémy, které teď řešíme kolem Covid-19. Zajímá mne názor druhých
lidí i přesto, že často skřípu zubama, když slyším nějaké nepravdy a blbosti.
Co
říkáte na rozmístění desinfekcí v autobusech?
Rozstřikovače desinfekce v
každém autobuse jsou super věc. V zrcátku vidím, že ji cestující hojně
používají. I já si pravidelně desinfikuji ruce, protože dostávám peníze přímo
do ruky a také vracím. Desinfekce bych ve vozech nechal i po odeznění nemoci, protože je to výborná
věc na nějakou určitou prevenci proti nákaze jakéhokoliv druhu. Vedle toho se
snažíme udržovat celý autobus v čistotě a pravidelně ho vytíráme nějakým čistícím přípravkem. Takže za mne super.
Co
byste vzkázal potenciálním nerozhodným uchazečům o práci řidiče?
Když jsem si poprvé sedl v
autoškole v Ústí za volant autobusu, klepala se mi kolena a byl jsem strachy celý
propocený. Říkal jsem si „to snad nemůžu ani uřídit, takovou šílenou obludnou
krabici”.
Stačilo pár jízd, dobrý instruktor, který občas i zařval a nadával, ale pak to
celkem ušlo.
Takže se nebát, nevzdávat to, když učitel zařve a myslet na to, že nás čekají
krásné zážitky za volantem, smysluplná práce, která je každý den originální a
jiná. Autobus je výzva pro pozitivní a zodpovědné lidi, co nemají rádi
stereotyp a alespoň trochu jsou empatičtí a umí komunikovat s lidmi. Mimo to,
vás čekají fajn kolegové, co mají taky svoji práci rádi - ty nepřehlédnete - a
co také touží udělat z profese řidiče ceněné zaměstnání.
A co byste vzkázal cestujícím?
Máme Vás rádi, jste naši
zákazníci a klienti, a proto jsme tu pro vás a vaši spokojenost. Máme radost,
když se cítíte v autobuse dobře, když je vám v zimě teplo a v létě vám není
vedro, když s vámi neházíme ze strany na stranu nebo nejezdíme brzda plyn,
takže se vám chce blinkat.
Je naším potěšením, když bezpečně a v klidu dorazíme do cílové zastávky a vy
máte radost, že jste s námi jeli a těšíte se, až zase pojedeme a netrpělivě
vyhlížíte ten váš autobus, který přijede včas a vždy, když má. Jsme vděční za
vás milé cestující, kteří nám naše ranní vstávání v každou roční dobu a
startování za vedra i mrazu oplatí tím, že s námi prostě pojedou
Pracujete v krajské
dopravě a chcete s námi sdílet váš příběh? Napište nám na email marketingduk@kr-ustecky.cz a my se vám
ozveme.