Ústecký kraj (odkaz na titulní stránku)  - Oficiální web

Většina českých deníků přinesla ve středu 10. února 2010 vesměs s pompézními titulky a komentáři všudypřítomného bývalého dopravního policisty, dnes dopravního experta, článek, který pojednával o rozsudku Nejvyššího správního soudu z ledna tohoto roku. Jako je tomu ovšem u hromadných sdělovacích prostředků v posledních letech zvykem, bylo čtenářům oznámeno pouze A, možná B, ale jaksi se pozapomnělo na zbytek abecedy. Oč vlastně šlo?

Nejprve obecně k historii celého případu. U řidiče bylo při měření rychlosti zjištěno, že tuto rychlost překročil, po odečtení obecně užívané tolerance ± 3 km/h, o 2 km/h. Dotyčný nesouhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení a věc byla předána ke správnímu řízení Magistrátu města Chomutova, který po řádném provedení řízení vydal rozhodnutí, jímž uznal řidiče vinným ze spáchání přestupku a uložil mu příslušnou sankci a povinnost náhrady řízení. Proti rozhodnutí se řidič odvolal ke Krajskému úřadu Ústeckého kraje, který neshledal, že by rozhodnutí chomutovského úřadu bylo v rozporu s právními předpisy a toto rozhodnutí potvrdil. Řidič napadl obě rozhodnutí správní žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jenž obě rozhodnutí, správního i odvolacího orgánu, zrušil a věc vrátil k novému projednání. Krajský úřad Ústeckého kraje se se závěrem soudu neztotožnil a podal proti rozsudku soud kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten pak rozhodl tak, jak to již bylo v médiích komentováno.

Pro posouzení postupu Magistrátu města Chomutova i Krajskému úřadu Ústeckého kraje je nutno připomenout, jak jednání řidiče, které bylo předmětem řízení, upravují příslušné normy. § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích atd. výslovně upravuje povinnost řidiče ve vztahu k nejvyšší dovolené rychlosti jízdy takto: „V obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h.“ Tuto rychlost samozřejmě lze místní úpravou zvýšit nebo snížit (§ 18 odst. 6, 7). Porušení povinnosti podle citovaného ustanovení pak odpovídá kvalifikace přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm f) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle něhož „Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích … při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h.“

Na první pohled se to zdá jako jasná rovnice, porušení konkrétní povinnosti = konkrétní přestupek, při bližším zkoumání však vyjdou najevo ještě další skutečnosti. Nejdůležitější z nich je ta, že správní orgán nemůže při oznámení přestupku postupovat svévolně, ale jen a pouze v mezích příslušných právních předpisů, tj. zejména podle správního řádu a podle zákona o přestupcích. Pokud je porušení povinnosti zjevné jako v tomto případě, správní orgán, respektive jeho pracovníci nemohou věc prostě odložit bez toho, aniž by se současně nevystavovali riziku možného nařčení ze zneužití pravomoci veřejného činitele, což by opět využila média a odpovídajícím způsobem by to bylo prezentováno veřejnosti.

Stejně tak správní orgán nemůže při stanovení sankce jít pod zákonem vymezenou hranici, která je u přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích v některých případech skutečně nepřiměřená, ani nemůže od této sankce upustit a přestupek vyřešit domluvou. Tuto možnost naopak má Policie ČR a obecní policie při zjištění přestupku hned na místě, záleží však na konkrétních okolnostech, přitom nelze nezmínit skutečnost, že měření rychlosti obecní policií je jedním z prostředků, jimiž mohou obce „vylepšovat“ svůj rozpočet. V podobné situaci ohledně posouzení věci se nachází i soud, který coby nezávislá součást soudní moci státu může téměř vše, například i rozhodnout o upuštění od sankce v řízení o přestupku, přestože § 22 odst. 12 zákona o přestupcích      tuto možnost vylučuje: „Od uložení sankce podle odstavců 4 až 11, s výjimkou odstavce 10 bodu 1, nelze v rozhodnutí o přestupku upustit.“

Podtrženo, sečteno, v řízení o přestupku nemá správní orgán příliš mnoho prostoru pro užívání institutu správního uvážení ve větší míře, než mu dovolují poměrně úzce nastavené mantinely právních předpisů.

V čem tkví „průlomovost“ rozsudku Nejvyššího správního soudu a kde je možné nebezpečí? Z rozsudku není zcela zřejmá hranice rychlosti a další kvalitativní ukazatele, při jejichž dosažení již bude naplněna materiální stránka přestupku. Dohnáno ad absurdum: analogicky k předmětnému rozsudku lze pak postupovat i u dalších věcí, např. alkoholů, kdy správní orgány budou zkoumat, zda řidič, který má např. 0,68 promile a jede v noci s nákladním automobilem přes město nebo vesnici, již naplnil materiální stránku přestupku nebo ne, protože přece nebyl žádný provoz, nikde nic nejelo, nikdo nikam nešel, jel tam prostě jen on sám a jeho 0,68 promile a náklaďák, nikoho neohrozil, ba ani veřejný zájem ne, takže se vlastně nic nestalo, a správní orgány by měly věc odložit? Podobných případů by šlo uvést více, pro názornost však jeden stačí.

Další otázkou je, zda tento rozsudek neznamená otevření „Pandořiny skříňky“, protože jak je známo, na porušení povinností v silničním provozu doplatí většinou slušní a poctiví lidé, zatímco takoví, kteří navíc mají dostatek peněz na drahé advokáty, se snaží své deliktní odpovědnosti zprostit. Ruku v ruce s tím se pak zvyšuje nebezpečí korupce ve správním řízení, nyní navíc „opřené“ o právní názory v předmětném rozsudku Nejvyššího správního soudu. Je totiž nutné uvědomit si, že správní řízení vedou úředníci, kteří mají „pouze“ zkoušku odborné způsobilosti pro výkon správních činností, a nikoli soudci, tedy lidé, kteří jsou fakticky neodvolatelní, finančně zajištění, právně vzdělaní a úspěšně prošlí psychologickými testy.

Poslední poznámky se týkají některých anomálií v publikovaných článcích. Např. deník Právo v článku Průlom: za malé překročení rychlosti nemusí čekat řidiče trest uvádí, že: „…řidiči, který si stěžoval, že mu městská policie, úředníci Magistrátu a následně Krajského úřadu v Ústí nad Labem vyměřili pokutu 1500 korun …“ Ve skutečnosti městská policie zjistila porušení povinnosti a oznámila přestupek, magistrát provedl řízení o přestupku a vydal rozhodnutí, jímž uznal řidiče vinným a uložil mu pokutu, a krajský úřad rozhodnutí magistrátu potvrdil. Jediný z uvedených orgánů tedy uložil pokutu, a to Magistrát města Chomutova, zatímco z článku spíše vyplývá, že se všechny tři orgány, tj. městská policie, magistrát a krajský úřad „dohodly“a svorně řidiči vyměřily pokutu.

Advokát Jiří Chmelenský, jehož cituje deník Blesk v článku Rozsudek: Vraťte mu dva body i celou pokutu! Vyhrál soud o 2 km/h, tvrdí: „Krajský úřad ve svém odvolání řekl, že i kilometr nad povolenou hranici má být řešen. Právě úřad přispěl tisíci na radary, tak proto potřeboval zdůvodnit jejich účelnost.“ Není zřejmé, odkud má JUDr. Chmelenský tuto informaci, která se navíc nezakládá na pravdě, přesto toto bylo prezentováno čtenářům. Blesku se také podařila další mystifikace, když u snímku místa, kde byl řidič měřen, je titulek: „Právě tady dostal v červnu 2007 od městských strážníků řidič pokutu a dva body za to, že překročil povolenou rychlost o 2 km v hodině“. Jak je již řečeno výše, jediným orgánem, který uložil řidiči pokutu, byl Magistrát města Chomutova. Stejně tak strážníci obecní policie nerozdávají žádné body řidičům, protože záznam v bodovém hodnocení porušení povinností řidiče provádí výlučně registr řidičů místně příslušný podle místa trvalého pobytu řidiče (zpravidla odbor dopravy městského úřadu), a to pouze na základě oznámení o pravomocném projednání přestupku, ať již v blokovém řízení nebo v řízení správním.

Ing. Jindřich Franěk

vedoucí odboru DS