Návrh tématu výtvarné části soutěže
Komenský a my
na rok 2021
Agrikultura: člověk a příroda
Letos navrhujeme zamyslet se nad přírodou kolem nás a uvědomit si její krásu a
význam pro život člověka. Návrh se opírá hned o několik kapitol učebnice Orbis
pictus: kap. XLV (Oprava rolní), XLVI. (Chování dobytka); XLVII. (Dělání
medu); XLVIII. (Mlynářství).
Stále
více a více orné půdy mizí pod velkoplošnými sklady, dopravními stavbami a
rozrůstající se domovní zástavbou. Jako bychom už dary, které nám příroda od
nepaměti dávala, nepotřebovali. Je to tak? Příroda ale není jenom úrodná země,
má i obrovskou estetickou hodnotu: jsou v ní místa, která přinášejí psychickou
úlevu: krásná zákoutí, rybníky a jejich hráze, chlumy, potoky s mlýny atd.
Vrátíme-li se v představě do Komenského 17. století, musíme si představit
mnohem rozlehlejší přírodní území s bohatými stopami jen skromného manuálního
zásahu člověka: malá pole oddělená nízkými kamennými zídkami, na potocích mnoho
malých mlýnů, na kopcích větrné mlýny (nejen v Holandsku, mj. i u nás).
V 17.
století byl navíc vztah k rolnické přírodě obohacen o touhu nalézt ztracenou
antickou Arkádii, ideální místo, v němž žil člověk ve shodě s přírodou, bez
starostí spojených s politikou nebo ekonomikou. Toto téma se prosadilo i v
oblíbené bukolické tematice, mající svůj bohatý ohlas v dobové kultuře,
literatuře, divadle i výtvarném umění. Obraz pole, pastviny, krajiny s lesem,
mlýnem, rybníkem byla základním námětem krajinomalby 17.‒19. století, v nejstarší zmíněné
době hlavně holandské, viz např. Jacob van Ruisdael, Vodní mlýn s usedlostí,
kolem 1653; Simon Vlieger, Krajina s pastevci, 17. st.; Adriaen van de Velde:
Krajina s řekou v pozdním odpoledni, 1663 aj. U nás se objevuje zpracování
kulturní krajiny hlavně v 19. století: Antonín Mánes, Krajina s řekou, 1828;
Václav Brožík, Koně na pastvě, 80. léta 19. stol. aj.
Obdělané
pole sloužilo i jako významná metafora života. V Bibli je na mnoha místech pole
použito jako symbol plodného a dobrého života (viz např. Kristovo podobenství o
rozsévači, Mt 13,3-8). I pro Komenského byla příroda ovlivněná činností člověka
životně důležitým prostorem, který měl význam nejen pro obživu člověka, ale i
pro reflexi jeho životní cesty (v Pampaedii píše o „životní orbě“;
náprava života je „čas vypálit kopřivy na našich rolích, vytrhat trní a opravit
ploty.“). Krásným příkladem je citát z Pansofie (Mundus artificalis):
„Duch je živné pole. Jakékoli semeno do něho zaseješ, to vydá zpět
a v mnohonásobném množství. Zaseješ-li pšenici, budeš mít pšenici,
zaseješ-li oves, budeš mít oves, jestliže plevel, vyroste ti plevel atd.“
Navrhujeme
tedy zaměřit se letos s dětmi na hlubší reflexi agrikulturních míst kolem. Jaká
místa se dají do tohoto tématu zařadit: jsou to místa, nevzniklá přirozeně, ale
po zásahu člověka: pole, rybníky, mlýny, kulturní les, remízky, vinohrad, sad,
aleje aj. Jak vypadala pole kolem města či vesnice, než byly v 50. letech
zceleny (na řadě míst se ale pole zase vracejí k původní rozdělenosti)? Jakou
estetickou hodnotu mají taková místa?
Do
soutěže budou přijímány práce vytvořené jakoukoliv technikou včetně
trojrozměrných (v případě keramiky prosíme o důkladné zabezpečení výrobků).
Návodná témata
Následující
témata jsou jen inspirativní, kladou si za cíl zejména upozornit na vrstevnatost
námětu a otevřít prostor buď k delšímu projektu, nebo k přemýšlení, vyprávění,
mimetickému hraní, pozorování a k následné výtvarné realizaci, není třeba se
jich držet. Ani součásti jednotlivých témat nejsou závazné, je možné se
inspirovat jen jednou pasáží. Témata jsou formulována pro učitele, dětem je
třeba je upravit a přednést srozumitelnou formou. Doporučuji si zvolené téma
zkonzultovat s výtvarnými precedenty, literárními zpracováními atd.
Ukázky
Vergilius
ZPĚVY ROLNICKÉ (GEORGIKA)
ze Zpěvu třetího
Chování dobytka
K dílu se mějte, jaří rolníci, a dojdete chvály.
Já se nerozpakuji, slovy a to vylíčiti krušno
dosti bude, všední věci této vyzískati půvab.
Rozkoš Parnaská však a sladká obliba pustým
nes mne ladem; i těší mne kopec, kudy nikdo prvejší
k studnici Kastalské příhodnou stezku nevytřel.
Důstojná Paleso, zpívám hlasitými teď ústy.
Počna pravím tedy, by měkkých seno chrupaly ovce
ve stájích, s čerstvým lupením než léto se vrátí,
i mnoho slámy aneb kapradí po tvrdé zemi pomni
vystýlat z otepí, outlému dobytku by zimní
mráz neublížil, a nepřivodil paznehtici neb svrab.
Postoupiv pak dále radím, by se dosti ježovčích
listí přálo kozám a z pramene dávalo píti.
Od větrů zimních odvráceny stavte se chlévy
k slunci polednímu, studený an častěji vodnář
ještě na konci zimy s rosami zmrzlými padává.
S lehčejší takových i stád nehleďme si péčí,
neb nemalý užitek vydají; z Milesie rouna
vyvařením se mění na skvostné červeno Tyrské
častěji plod vydají, tučného i zásobu mléka
neb v pěnivou čím více se vyprázdní prsa dížku,
tím více z dojených se vemen bude prýštiti vláhy.
Krom toho stíhá se také kozlů Cinyphických
na brad vous nešedý a podobně i na hřbet kosmy
k potřebě táborní a k sprostým k obleku plavcům.
Rády pasou se v lesích, a zvlášt po stráni Lycejské
ostružiny milují bodavé a trniska podobná,
pamětlivy k domovu se vrací a vodí spolu rovněž
mláďata svá, a plné vemeno práh ledva přesáhá.
Se vší snažností jen sněžné větry pak od nich,
čím menší mívá o ně lidská chudina péče,
odvrať a led, též rostlinaté jim píce ochotně
dopřívej a v zimě tuhé sena jim nezavírej
Henri Pourrat
O DVOU SEKÁČÍCH
Byla někde jedna stařena, ta žila sama na svém majetečku – a měla
z čeho. Sama byla, považte! Trochu toho mlíčka, aby se polívka zasmála, ždibec
syrečka kozího, aby měla na chleba, půl jablka, aby to zajedla ... Ona ale
nikomu nedala klidu. Už z povahy a už hned co mladice byla opatrná, protivná a
jen samá starost. O manžela brzy přišla, syn padl ve velké válce a měla jen
nějaké příbuzné, ti se pro ni nepřetrhli. A přece si svoje zboží tolik hlídala,
žluč se v ní vzbouřila pro každou hrst otavy, která zmokla, pro tři řípy, co je
sežrala sousedky koza.
„A co by ti byly platný, Toničko? Ani ty řípy, ani ty grejcary,
nic si nevezmeš do hrobu!“
Ona ale nic – pořád jí to pochodovalo hlavou.
Toho roku se trápila ohledně žní, hned už o svatém Jáně.
Ten kousek pole nebyl ale zas takový, aby to stálo za řeč.
„Vloni, to jsem se dobře strefila ze sekáčema: dva pracanti, každý
seknutí vydalo za hrst. To letos takový štěstí mít nebudu. Ať má ženská sebemíň
vejměry, je to na ní moc, když je samotná.“
Bála se, aby obilí nebylo dost zralé, pak zas, aby nebylo zralé moc
... Nakonec se ustanovila na nějakém tom dni. – Sekáči se najímali na náměstí.
Čekali tam v houfku pod jilmem a vyhlíželi si sedláky, co si z nich vybírali.
Kdo chtěl dobře vybrat, musel přijít ještě před slunce východem, v nějaký den,
kdy počasí přálo. To pak byli rozebraní jen oko mrklo.
Večer, když se pomodlila, tak místo aby v Boží ruce usnula, začala
přemýšlet o nějakých červených obláčkách, které snad viděla nad slunce západem.
A to mohlo znamenat, že se něco přižene. Asi moc dlouho čekala. To horko tuhle
mohlo obilíčko popohnat víc, než člověk věřil. Přihnat se velké povětří, tak se
klásky dočista ze zrna vysypaly...
„Hlavně, hlavně abych ráno byla z těch prvních na rynku, abych
stihla chytnout dva takový dobrý, dva chlapíky! Taky abych stihla vyskočit z
postele ...“ Jenže ona právě ráno přispala, když celou noc počítala, kolik
odbilo.
A právě tohle se přihodilo. Převalovala si v hlavě tu věc sem a
tam, a byla půlnoc, a byla jedna hodina, a pořád nespala, až na ni přišlo spaní
před samým svítáním.
Když se vzbudila, slunce vycházelo.
„Ale Bože, ale Bože! Propásla jsem všecko! Co jen člověka
nepotrefí!“
Honem na to náměstíčko, šmatlá jako pes, když běží z požehnání.
Pod jilmem stáli už jen dva, prošedivělí – vypadali ale poctivě. Ona si jim
řekla. Tak přeci! Oba jdou za ní.
Nalila jim polívky, běhá sem tam, vína naleje sklenici. A jde a
ukáže jim to pole.
„Není toho tolik: za ten den byste to mohli pohodlně stihnout.
Udělejte mi to pěkně. Poledne si držte co libo.“
„Však jo, bábinko. Nemějte starost.“
Bába tedy jde. Oni pak vzali srpy a zavěsili do větví třešňového
stromu v cípu toho políčka a sedli si pod něj – tak jako seděli pod jilmem.
Bylo k polednímu.
Babka přinesla oběd.
,,Copak? To jste ani nezačali?“
„Všecko se udělá, nestarejte se. Večery jsou dlouhý touhle dobou.“
„Vodpoledne vám to zatopí. Kdybyste byli aspoň na pár snopů
nasekli, bejvala bych je svázala, než pudu s krávou ven.“
,,Večír bude hotovo. Co vám máme říct víc?“
,,No dobře, dobře. Teď se najezte.“
Otočila se zády a přinutila se nic jim neříct. ,,Nakonec by mě
tady nechali! I tihle dva, co vypadají dobráci.
Dneska na dělníka žádný spolehnutí. Večír s tím nebudou hotoví,
hulváti, no kdepak, ale třebas nebude moc
zbejvat. Nu aťsi! Dodělala bych to sama, zejtra ráno. I kdybych na
to měla sama bejt!“
Jinak ovšem je neodbývala: řízečky, vaječný salát s cibulkou,
bochník sýra ... A vínem taky nešetřila. To každý ví, že když chcete od
mužskýho práci, musíte dbát na stravu:
Maso, lívance
zvou do tance.
Z cípku stráně se poohlédla: drželi poledne, pod tím velkým
stromem... Ženci, co už se dali do díla, na ni halekali, jak šla okolo. Smáli
se a ptali se na ty sekáče. ,,Já bych si tam rád došel, vypučit si jejich srpy,
volal na ni parťák, ,,ty nebudou tak tupý, jako ty naše. Vono se říká: lenocha
nářadí dycky dobře šmiká.“
Pravda pravdoucí! Vždyť se ani nezakousli! Při tom pomyšlení byla
babka víc mrtvá než živá. Přišla domů, motala se sem tam, od jarmárky s
čepičkami ke dřezu a džbánkům, šla hned ven, hned domů, šťourala, hrabala a
nemohla se chytit... Co stačila udělat do té čtvrté hodiny, bylo všecko špatně.
Tolik jí sedělo v hlavě jak jde práce kupředu.
A byla čtvrtá hodina. Doma jí podlaha hořela pod nohama.
Přišla na to pole; tolik se sama přemlouvala, že už teď měla
naději, že tentokrát uvidí půlku pole v hrstečkách.
Snopky? Ba arci! O to obilíčko, o to srp ani nezavadil.
„Bože můj, přebože! A já si povídám, že do večera to bude
posečený! Posečený aspoň – že by to zpanákovaný bylo, to ani nemluvím. Nic není
uděláno a za tři hodiny abyste šli vod toho!“
,,Ženská, jak vám to máme říct? Dejte nám něčeho hlt, běžte,
pusťte krávu a netrapte se pořád.“
Tak jim věřte! Čekají, až se práce udělá sama, tihle dva. Kdyby to
mělo bejt hotový, než slunko zapadne, tak ne dva starý jako jsou voni, ale
desíti chlapů by nebylo moc. ,,Co ženská má jen za trápení, samotná, s tou
cháskou dneska línou, co jen po mlsotě pase a po flašce.“
Ta starost jí hučela v hlavě jako mlejn. ,,No, to sis pomohla
letos! Mluvilas na ně sladce, pěkně, mohla ses přerazit, abys jim podstrojila –
klobásku ke svačině, čekanku v česnekové kůrčičce – a co máš z toho všeho? Že
sem je tam nenechala sedět, dneska ráno! Na to políčka posečení tejdenku je
málo. A čas se strojí na bouřku: jestli se zdvihne vítr a zatřese tím
kláskovím, nemám ze všeho tři škopíky zrna. Měl by si mě Pán Bůh vzít k sobě,
než mě v tomhle nechávat!“
Slunce už se hodně ponížilo, když se vracela na pole.
A obilí pořád tak! Za celičký den tihle ženci nevzali srp do ruky.
,,No tohle! A večír mělo bejt hotovo!“
,,A večír bude!“
,,Bude večír, ale co práce?“
,,Práce taky, dá-li Pán Bůh, bábinko. Netrapte se.“
Bůh starost složí,
kde ruku přiloží.
Pomalu a v poklidu pak vstanou, srpy zavěšené svěsí...
Ti druzí, tam na strništi, zakončují práci. V podalekých táhlých
světlech řadí panáky do mandelů, snopem nasadí čepici – jak se říká. A sbírají
se domů, na polívku.
,,Ale, hele, babčini sekáči se dali do práce! Mají vodděláno v
chládku ...“
Jeden i druhý nasekli na dva snopy. Staví je do čtyř cípů pole
Ať se seče, ať se váže,
ať to do mandelů skáče!
Pak ale! Pane Bože! Lidi nestačí koukat, oni oba mají v ruce
hořící povříslo a s kuráží to tam všade podpalují. Ono malinko foukalo, jen to
zapraskalo, jen se zahulilo a tím víchem všecko to obilí v ohni.
„Bože můj, Bože!“ křičí stařena, ,,vobilíčko všecko nazmar!“
Všecko to tam běží, všichni křičí. A už stojí u toho. Dým se valí,
černý, z konce pole na druhý. Plameny poletují rozkřídlené, rudé, rozehnané, rozpustilé.
A ti dva sekáči, každý po nich pase: přece je musí chytit!
Nebyli tu a nebyli nikde na celém tom strništi.
Zašlehl poslední plápol plamene, zdvihl se větřík a vzal s sebou
poslední dým. A na samém prostředku toho pole čistě odstrojeného stál mandel –
nikdo nepochopil, kde se tam vzal, krásný, velikánský mandel... Když se babka
vrátila domů, na lavičce u dveří seděli oba sekáči, jako by čekali na výplatu.
Byli to svatý Damián a svatý Petr.
Ona padla na obě kolena a slova díků jí plynula se rtů, chvatná a
roztřesená; oni pak vstali, a než zmizeli, praví:
,,Bábinko, už se netrapte:
Bůh starost složí,
kde ruku přiloží.
A tohle ještě jste potřebovala vědět – že když on chce, může ruku
přiložit ke každé věci, byť by to v ohni vězelo.“
Jan Čep
BOUŘE
Sotva se stočila cesta za
roh, vyvstalo za střechami nebe, usmrcující svou černou výhrůžkou jakoukoliv
naději. Cesta se strachem přikrčila, krávy svěsily hlavy až k zemi a vůz
přestal klapat, avšak otec si přitlačil slaměný klobouk, jehož skývy mu vítr
ohýbal, a zvedl bič v ruce nad loket obnažené, s žilami tlustě naběhlými. Leč
hvízdot biče oněměl, když se ozvalo zapraštění, trhající jim nebesa přímo nad
hlavami, a Jeník se zachytil matčiny ruky. Ale hned se jí pustil a zbledl ještě
víc, neboť i v matčiných očích přistihl hrůzu. Každý se musí bát za sebe a
jeden druhého nemůže zachránit! Otec se na něho ani neohlédl, prudce škubal
opratí a košile na zádech se mu nadouvala větrem. Matčiny oči na něm konečně
spočinuly, ale chtěly ho učit odevzdanosti: ,,Pán Bůh o nás ví!“ Jeník se však
bál a chtěl záruku, že nebude zabit.
Dědina klečela vzadu pod
stromy a vůz byl už uprostřed polí, krajina se tiskla k zemi jako koroptev,
ženy utíkaly bosy, s hlavami sehnutými, muži s kosami na ramenou, dvě dlouhé
řady nezmandelovaných snopů ležely od jednoho konce na druhý jako pobité vojsko
a fůry se narychlo dokládaly a hrbily hřbety před hněvem nebes, znovu a znovu
se otvírajících. Jen dřevěný kříž stojí tiše na rozcestí a rozpíná ramena do
hrůzy mraků.
Zůstane tu brzy sám a snad mu
blesk urve půlku těla, a pak tu bude stát zas, mlčenlivý Trpitel a Bůh lidmi
opuštěný, strašlivý symbol, jehož se i rouhači troufají dotknout jenom v
opilosti.
Teď ryjí do prachu směšné stopy
své ubohosti, poníženi strachem, k dědině touží a čím jsou jí blíž, tím je jim
lehčeji. Jeník se za nimi dívá a závidí jim: hle, Skládalovi byli před chvílí
až u silnice, a teď už zatáčejí k humnám, vítr bere ženským sukně a odkrývá jim
kolena, už je nevidět, otvírají asi právě vrata, střechu mají nad hlavou a nad
střechou korunu veliké jabloně, pod nohama suchou půdu a říkají si, hledíce do
mračen: „Jak je nám dobře, že jsme doma!“ A vlaštovky tichounce štěbetají a
sotva hlavičky vystrkují z hnízda.
Jeník si myslí: „Sedět tak
nyní pěkně u okna a dívat se, jak slípky utíkají pod kůlnu!“ Však zarazí se,
otec stojí vztyčen nad žebřím a matka dělá kříž při každém zablesknutí. Jeník
vidí zdola otcovu postavu proti černému nebi, ani kabát nemá na sobě, matka
hýbe potichu rty, kravky kývají hlavami a přimhuřují oči, kdykoliv zahřmí.
„Sedět tak v suchu u okna,“
napadá znova Jeníka, ale hned potom pohlédne na otce a na matku a nemůže
polknout, cosi těžkého v něm roste, překážka neodstranitelná...
Vůz skočil přes mez a vyjíždí
na roli a Jeník jde s bičem ke kravám, aby se neplašily. Matka už podává snopy.
Jeník hladí Stračenu po čele a strachem se modlí: ,,Anděle boží, strážce
můj...“ a pak říká: ,,Pane Bože, ať naložíme aspoň sedm mandelů." Bojí se
hrozně a zapomíná dýchat, ale doma by už nechtěl být, leda s tatínkem a s
maminkou; nic by ne pomohlo, kdyby jen sám byl v bezpečí...
Už dva mandele jsou na fůře a
z třetího zbývá pár snopů; Jeník svírá netrpělivě pěsti, když to s některým
snopem trvá příliš dlouho, a teď, hleďte, ještě se ke všemu povříslo rozvázalo,
teď zas byl snop příliš těžký a spadl matce nazpátek, fůra je vyšší a vyšší, už
jen dva mandele, a bude to!
Otec stojí nahoře bez
klobouku a po ruce mu teče krev, maminka, chudák, v modré sukni se napíná a
nemůže dosáhnout, zrní a vousy jí padají do očí, do úst, za košili, pot jí teče
po tváři a nemá kdy si jej utřít, černá prohlubeň visí už nad samou hlavou a
praští to v ní, až nohy podklesávají; Bože, ještě jeden mandel!
Jeník bere Stračenu u huby a
pojíždí k tomu poslednímu; travička mezi strniskem se chvěje v černém větru,
neboť černé je vše, země, nebe... Jeník vzhlédl, otcova bílá tvář zůstala
přibita k mračnům, strašná svítivá hloubka se za ním rozevřela a krávy sraženy
děsným úderem spadly na kolena; otec se svezl po fůře k zemi, zatímco matka se
chytila klanice, bledá jako smrt. Jeník plakal a spínal ruce, ale nemohl si
vzpomenout na žádnou modlitbu.
V mracích to hluboce
domumlávalo a déšť se spustil; otec šel nejistým krokem ke kravám a pomáhal jim
na nohy, matka utírala Jeníkovi slzy, hladila ho po vlasech a nemohla ze sebe
vypravit slova. Fůra se zakymácela a poslední mandel zůstal na poli, nebe se
řítilo k zemi těžkými proudy deště.
„Stoupněte na kolo!"
křičel otec, ale dunivé zaburácení pohltilo jeho slova a vůz sklouzl po mokrém
svahu; kolo stálo okamžik ve vzduchu a fůra se jen zázrakem nepřevrátila. Ale i
zázrak přijali v této chvíli samozřejmě, odhodláni na smrt jako na život.
Otec šel sehnut nad předním
kolem; kůže mu svítila přes košili a voda vystřikovala z bot, ale nevěděl o
ničem, všecek proměněn v napětí, jímž zachycoval každé zakolísání fůry, a
nesměl být překvapen ani úderem hromu, kterým se skončí vše.
Matka odtahovala Jeníka od
fůry, neboť tam je nebezpečí větší; jenom tatínek tamtudy musí jít, nikdo tam
nemůže jít místo něho, staň se co staň...
Jeník najednou ucítil chuť
hlíny v ústech a div se nezalkl sladkou pokorou, jež ho tiskla k rozmoklé zemi
a zároveň ho zbavovala tíže. Hledal očima otce, ale viděl jenom přihrblá záda,
a najednou prásk! obě krávy ležely na kolenou, otec se zvrátil na břeh a ohlédl
se na matku s Jeníkem a v očích měl už únavu. Déšť stál jako zeď mezi nimi a
dědinou: ó Bože, což tu přece zahyneme? Však hle, trpělivé oči krav se první
otevřely a zvířata se sama od sebe opřela do prostranků, lidé jenom následovali
v mrákotách.
Kříž se vynořil ze tmy s
rameny rozpjatými. Všichni tři se modlili nahlas, jdouce mimo.
Cesta od kříže k humnám vedla
takřka oním světem, a když se první zídky ukázaly, jejich radost byla nenadálá
a krásná jako nezasloužená odměna. „Jsme opravdu naživu?“ tázali se, bláto mezi
prsty bylo tak teplé, lípy voněly a déšť ustával. Otec se konečně obrátil a
usmál se tak čistě bledou tváří, jak ho Jeník nikdy dosud neviděl. Matka se
ještě neodvažovala, smích se jí zdál ještě rouháním.
Pak se podívali na sebe a na
promoklou fůru. ,,Říkala jsem, abychom už nejezdili," povídala matka, ale
pak se taky zasmála, neboť se nikomu nic nestalo.
Jeník šel ke Stračeně, ale zadržel ruku, napřaženou k pohlazení,
když viděl, že jí tekou z otevřených očí velké slzy. Nevěděl, že krávy mohou
taky plakat.