Ústecký kraj (odkaz na titulní stránku)  - Oficiální web

Plánovaná výstava Zánik a vzkříšení bude vázaná na příběh kostela Zvěstování Panny Marie, který od svého prvního vysvěcení v roce 1731 prošel mnohými dějinnými zvraty, které stále proměňovaly jeho účel a význam. Původně byl monumentálním svatostánkem katolické církve, ale později byl degradován na pouhé skladiště. V pozdní etapě socialistického státu se zdálo, že jeho dny jsou již sečteny. Jestliže jako kamenná stavba stále kostel ještě odolával působení času a lhostejnosti, jeho smysl byl již tatam. Jako místo oslavy náboženského života zanikl a stal se svým vlastním hrobem. Nicméně, jeho předání Severočeské galerii výtvarného umění v roce 1992 kostelu vdechlo nový život, v aluzi na ústřední mýtus křesťanství se dostalo kostelu Zvěstování Panny Marie vzkříšení. Důstojnost a rozjímající humanita galerijního provozu dávají svatostánku přirozenou kontinuitu, neboť je věroučným pravidlem, že prostory odsvěcených kostelů mohou být užívány pouze k bohulibým účelům. Ač v úzce křesťansky-formálním smyslu jsou prostory tak stále ponížené, v širším smyslu je jim jejich živá svátost navrácena. 

Struktura tohoto příběhu se ukazuje v tvůrčích postupech a obsahové tematizaci všech účastníků výstavy (Xénia Hoffmeisterová, Jaroslav Urbánek, Michal Šarše). Spojuje je jejich vědomý zájem o vyřazené, nepotřebné, rozbité a opuštěné - ve svém původním účelu a smyslu zaniklé. Svůj “materiál” oživují (vzkřišují) a vtiskují mu novou existenci, která dává vidět jeho dříve neviděným kvalitám a souvislostem s materiálním i živým světem, ve kterých setrvával. V aktu tvůrčího zpracování umělcem a s ohledem na řečné pak vzniká bohatá variace děl, ve kterých každý po svém manifestují svou zkušenost světa a lidského údělu v něm.  

Sochař Jaroslav Urbánek bere kamenný odpad z restauratérských prací a vdechuje mu nový život. V tomto “smetí” spatřuje jeho skrytou krásu a nechává ji znovu se zaskvít, když kámen opracuje k jeho oslavě a k oslavě významu, jaký měl a má pro lidský svět. Pevnost, lesk a věčnost kamene byla vždy referenčním bodem a metaforou každé kultury, která chtěla překonat ortel času. Pro sochaře Michala Šaršeho existuje pouze velmi tenká hranice mezi světem lidí a materiálním světem věcí, stejně jako mezi jednotlivostmi i celkem. V každém zdánlivě nepotřebném a zbytečném předmětu se zrcadlí celá sláva i strasti světa. Toto vědění učí pokoře. Michal Šarše, který je sám velmi věřícím člověkem, tak uskutečňuje mystickou Biblickou moudrost, která vidí totalitu božího zrcadlení v každé, i té nejmenší a zdánlivě nejzbytečnější věci. Xénia Hoffmeisterová, malířka a sochařka, se do jisté míry těchto vzorců rovněž přidržuje. Specifický důraz nicméně klade na individualitu , vnitřní a svého druhu i sociální život každého předmětu. Ve své polidšťující vizi se tak nejvíce ukazuje vlastní zármutek odhozeného a opomíjeného, jakož i radost, když dojde ke vzkříšení.