Ústecký kraj (odkaz na titulní stránku)  - Oficiální web

Letos škola zaznamenala mimořádný úspěch – žákyně druhého ročníku oboru studia ekonomické lyceum Pavlína Krpešová byla oceněna porotou za svou literární esej, kterou v Lidicích přečetla herečka Tereza Kostková. Její silný a emotivní přednes byl pro všechny zúčastněné nezapomenutelným zážitkem.

Úkolem eseje bylo volně navázat na příběh o Malém princi. Soutěžící si měli představit, že jsou na jeho místě – ocitli se na planetě, kde je pouze ozvěna jejich vlastních slov. Měli se zamyslet nad tím, jaké mohou být rozdíly mezi očekáváním a realitou a proč je někdy těžké přijmout skutečnost, že komunikace není vždy taková, jak bychom si přáli.

V textu se měli zaměřit na téma zklamání, samoty a hledání odpovědí v tichu. Jak by se mohl Malý princ vyrovnat s tím, že neslyší očekávanou odpověď? Jak by mohl pochopit, že někdy odpovědi, které hledáme, nejsou tak jasné nebo přímé, jak bychom si přáli? Měli se držet stylu ukázky – jazyk měl být jednoduchý, ale zároveň poetický, zaměřený na hluboké myšlenky a city.

Zde je text, na který měli soutěžící navázat, a následuje práce Pavlíny Krpešové:

»Malý princ vystoupil na vysokou horu. Jediné hory, které kdy poznal, byly tři sopky, a ty mu sahaly po kolena. A vyhaslé sopky používal jako stoličky.

Z téhle vysoké hory, pomyslil si, uvidím naráz celou planetu a všechny lidi… Ale spatřil jen jehlovité špičky skal.

„Dobrý den,“ zvolal nazdařbůh.

„Dobrý den… Dobrý den… Dobrý den…,“ opakovala ozvěna.

„Kdo jste?“ řekl Malý princ.

„Kdo jste?... Kdo jste? … Kdo jste?“ odpovídala ozvěna.

„Buďme přátelé, jsem tak sám,“ řekl.

„Jsem tak sám… Jsem tak sám… Jsem tak sám…,“ opakovala ozvěna.

Pomyslil si tedy: To je nějaká divná planeta! Je celá vyprahlá, celá zašpičatělá a slaná. A lidé nemají představivost. Opakují, co se jim řekne… Doma jsem měl květinu a ta mluvila vždycky první…«

(Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ)


Ticho se na něj valilo ze všech směrů. Shora, ze severu i z jihu, dokonce i ze země samotné. Necítil vánek na své tváři, protože tu žádný nebyl. Bylo tu světlo, ale žádné sluneční paprsky, které by ho pohladily po vlasech. Jen pustina, sucho a sůl byly jeho společníky. Ale vlastně... ta ozvěna. Téměř na ni zapomněl.

„Jsi tu stále?” zavolal do prázdna. „Jsi tu stále?... Jsi tu stále...” opakovala nicota. Trochu se mu ulevilo. Přece jen nebyl sám.

Rozhodl se prozkoumat okolí. Náhodně zvolil směr a začal dlouhý, pomalý a úmorný sestup zpět do údolí. Krajina byla stále stejná, jediné, co se změnilo, byl přibývající stín. Najednou nestál ve světle, ale v temnotě, kterou vrhaly skály svými mohutnými těly. Padl na něj pocit stísněnosti, nicotnosti — nedokázal to popsat.

„Možná bych se měl vrátit,” napadlo ho. „Vrátit... Vrátit... Vrátit...” zašeptaly hory. Malý princ ztuhl. Na moment si připadal jako kus ledového kamene. Byl si jistý, že si to jen pomyslel. Ale ozvěna mu přesto odpověděla.

To není možné. Věděl, že takhle ozvěna nefunguje. Ozvěna je odrazem existujícího zvuku. Ne myšlenek. „Možná to není obyčejná ozvěna,” přemítal. S úzkostí očekával, až svá slova uslyší přicházet. Nic se ale nestalo.

„Možná se mi to předtím jen zdálo,” uklidňoval se. Teď, když měl pocit, že mu nehrozí žádné nebezpečí, nabraly jeho myšlenky jiný směr.

Už předtím si všiml, že povrch planety pokrývá silná vrstva soli. Na vrcholcích vypadala jako třpytivá sněhová pokrývka. Uvažoval, odkud se tu vzala.

Zničehonic se mu před očima promítly tisíce plačících tváří, jejich slzy se leskly jako drahokamy. Drahokamy tvořené bolestí, zoufalstvím a samotou.

Udeřilo ho poznání. Každý slaný krystalek tady byla lidská slza. Rozhlédl se. Kdyby počítal jen ty, co vidí, bylo by jich milion. A co teprve na celé planetě? Nespočetně.

Cítil chladné šimrání v levém koutku oka. Za okamžik sledoval padající kapičku naplněnou lítostí. Lítostí nad osudy všech bytostí, jejichž smutek zvěčněl tady, v té pustině. Díval se, jak se vítá se svými sourozenci.

Najednou si nepřipadal tak sám. Byl obklopen příběhy lidí a zvířat, zvěčněnými v nikdy nekončícím moři bolesti.

Pavlína Krpešová byla oceněna za literární esej

Pavlína Krpešová je žákyní druhého ročníku oboru studia ekonomické lyceum

Esej v Lidicích přečetla herečka Tereza Kostková