Ústecký kraj (odkaz na titulní stránku)  - Oficiální web

Univerzita J. E. Purkyně Ústí nad Labem v úterý 15. dubna 2003

Diskuse na téma:

V čem spočívá přínos krajského zřízení státní správy oproti předchozímu okresnímu zřízení

Vážení pánové, vážené dámy, vážení studenti.

Dovolte mi, abych vás pozdravil na této diskusi, jejíž téma já osobně velmi vítám. Jsem rád, že jde o diskusi, neboť si dovolím vám nabídnout několik témat právě k diskusi – témat, o kterých si myslím, že vzbuzovaly a stále vzbuzují spoustu otázek. Reforma veřejné správy je proces, který ještě neskončil, ale už cítíme jeho důsledky. Cítíte je kladně, nebo záporně? Troufám si tvrdit, že jenom málokdo umí na tuto otázku jednoznačně odpovědět.

Nebudu se tajit názorem, že reforma, která před třemi roky dala vzniknout krajům, nebyla dobře připravená. Ještě před vznikem krajů, kdy jsem byl primátorem města Mostu, jsem patřil ke kritikům krajského uspořádání, dokonce jsem ho odmítal. Ironií osudu jsem dnes hejtmanem kraje. Přesto se netajím svým kritickým postojem k reformě. Nejsem přesvědčen o tom, že přinese občanům užitek -  lidé nebudou mít na úřady blíž než dosud. Zatím se mi potvrzuje jenom to, že stát tloustne co do počtu úředníků a hubne státní pokladna – nemyslím si, že právě tyto dva faktory jsou to pravé, co občané České republiky, daňoví poplatníci, očekávají.

Na místě zrušených okresních úřadů vyrostla nová chapadla státní moci – státní úřady které dohlížejí na majetek státu, na kraje a na obce. Proto mám já osobně představu ještě o třetí, čtvrté a páté etapě reformě veřejné správy – je nutné postupně redukovat ministerstva a další desítky organizací zde v kraji, které si stát stále vytváří nebo udržuje a které tím pádem nepodléhají veřejné kontrole samosprávy.

Česká republika musí konečně začít bourat zbytnělý úřední aparát budovaný od 18.století. Občan je stále vláčen úředníky, kteří vyžadují razítka, potvrzení, správné formuláře, předepsaná podání a úřední hodiny. Přitom právě reforma byla šancí, že v obcích ubudou připravené šiky úředníků nejrůznějších odborností – kompetence včetně personálu přece přebíraly krajské úřady a pověřená města a obce. Bohužel tomu tak není a občané v současné době výhodu plynoucí ze zrušení Okresních úřadů v rámci reformy veřejné správy pomalu ani nevnímají. A ani nemohou, protože ze strany státu došlo k jednomu zásadnímu pochybení. Převážnou část rozpočtu kraje tvoří státní dotace, čili peníze s daným určením, kde je státním úředníkem v Praze napsáno, za co je kraj může nebo musí utratit. Tím je princip krajské samosprávy naprosto potlačen. Kraje například ze zákona odpovídají za střední školy, ale prakticky nemohou rozhodnout o ničem - každá výplata učitele, každý náklad na opravu je vypočten v Praze na ministerstvu školství. Přes náš rozpočet například zcela iracionálně protékají peníze na základní školy. My je nechceme řídit, ale musíme tady zaměstnávat úředníky, kteří rozepisují výplaty na každou školu. Rádi bychom případné úspory, které určitě najdeme, převedli třeba na jinou školu, ale nemůžeme. Občas mám pocit, že kraj je vlastně jenom prodlouženou rukou státu a nikoli samosprávou.

Ale vraťme se k přínosům reformy veřejné správy - připravovat v tomto století reformu veřejné správy by mělo být předznamenáno především tím, aby vycházela ze zcela jiných principů, než z těch byrokratických, na kterých dosud fungovala  – z racionalizace v oblasti počtu úředníků a nezbytných činností a postupů, z moderních technologií. Jsou totiž mnohem úspornější, efektivnější a přinesly by úsporu času, peněz, úředníků i úředních budov. Stačí omezit zbytečně byrokratické formuláře a žádosti, kterých musí občan například ve stavebním řízení vyplnit a podat doslova desítky, a radikálně změnit postupy pro vyřizování úředních záležitostí. Je totiž naprosto zbytečné, aby se státní správa přibližovala lidem u záležitostí, které zařizujeme dvakrát za život, a měla na to v každé druhé vesnici připraveného úředníka. Takoví lidé přece nebudou specialisté ve svém oboru, těmi se stanou až s počtem vyřízených případů. Bylo by přínosnější (a především úspornější) pokusit se o zásadní změnu v oblasti zákona, podle kterého je nutné k vyřízení  některých záležitostí dojíždět za úřady místně a věcně příslušnými. Proč by si občané nemohli podat jakoukoli žádost v místě bydliště s tím, že místní úřad ji postoupí dál k vyřízení věcně příslušnému úřadu, pouze zkontroluje formální správnost tohoto podání? Teprve tak by se zjednodušila administrativa a úřad přiblížil lidem, teprve nyní by se možná začal měnit vztah občanů k úředníkům. Rozhodně to nečekám od reformy, která podpoří, aby v každém městě byl dům plný úředníků čekajících na to, až tam jednou za pět let někdo přijde s žádostí...

A dokonce si v této souvislosti troufám tvrdit, že na počátku 21. století bychom se mohli naučit „chodit na úřady“ elektronickou cestou, třeba z domova prostřednictvím svého počítače. Já osobně si úřad ve 21. století představuji jako velmi moderní institut, o jehož sídle nemusím mít ani tušení, protože každý má elektronickou podatelnu, do níž pohodlně dosáhnu z počítače ve svém obývacím pokoji.

Shrnutí:

Podstatou reformy veřejné správy je decentralizace a dekoncentrace státní správy, tedy přenášení pravomocí, zpravidla z ústředních orgánů státní správy, na samosprávné subjekty. Důvod je jednoznačný – přiblížit veřejnou správu občanovi, kvůli kterému tu veřejná správa vlastně je. Úkoly, které dříve monopolně vykonával stát, jsou delegovány na jiné nositele veřejné správy, mezi nimž zvláštní pozici zaujímají samosprávné celky. Teorie byla vypracována vládou ČR (především Ministerstvem vnitra ČR) a je postavena na zákonech přijatých Parlamentem ČR.

Původní model veřejné správy byl poznamenán  vysokým stupněm centralizace, především v důsledku nedostatečného počtu stupňů veřejné správy.  Tento počet byl omezen v oblasti státní správy na dva územní stupně a v oblasti samosprávy před počátkem fungování vyšších územně správních celků na jeden stupeň. 

První etapa reformy veřejné správy spočívala především ve zřízení krajů jako vyšších územních samosprávných celků s přenesenou působností v záležitostech státní správy. Základním krokem pro tuto etapu bylo schválení ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, který rozdělil Českou republiku na 14 krajů. Volbami do krajských zastupitelstev skončila první fáze reformy veřejné správy a nastala druhá, během které se činnosti okresních úřadů převedly na kraje (krajské úřady) a na obce (obecní úřady).

Cíle reformy:

-         zvýšit kvalitu výkonu veřejné správy,

-         zefektivnit řízení výkonu veřejné správy i přípravu jejích pracovníků,

-         zvýšení efektivnosti veřejných služeb, veřejné kontroly a nakládání s veřejnými financemi.

Ačkoliv okresní úřady od 1. ledna 2003 již neexistují, okresy jako správní celky nezanikly. Některé instituce mají nadále okresní působnost (soudy, státní zastupitelství, policie, územní odbory Hasičského záchranného sboru, ….).

Na krajské úřady přešla zhruba pětina práce zaniklých okresních úřadů. Podstatná část agend 76 okresních úřadů přešla na 205 úřadů s rozšířenou působností. Koncepce reformy veřejné správy stanovila, že prvoinstanční  rozhodování bude svěřeno zejména obcím s rozšířenou působností. Tato působnost je upravena zákonem o obcích a výčet těchto obcí je dán zákonem o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností.

Např. Ústecký kraj měl ve svém správním obvodu 7 okresních úřadů a nyní 16 obcí s rozšířenou působností.

Reforma veřejné správy probíhá souběžně na čtyřech úrovních:

-         reforma územní správy

-         reforma ústřední státní správy

-         reforma kvality a obsahu veřejné správy (zahrnuje informatizaci)

-         reforma postavení zaměstnanců veřejné správy (mj. profesionalizace úředníků, vzdělávání, pravidelné hodnocení pracovních výsledků, zajištění jejich stability a zamezení jejich nahodilého výběru, ….)

Při přípravě koncepce reformy veřejné správy byl zvolen model, který je charakterizován institucionálním spojením výkonu státní správy a samosprávy na krajském stupni a na úrovni obecních úřadů pověřených výkonem státní správy. Od modelu „oddělení výkonu státní správy a výkonu samosprávy“  bylo hned v počátcích ustoupeno.

Zvolený model je ve světě naprosto výjimečný.

Mezi přednosti zvoleného modelu patří:

-         minimalizace nebezpečí duplicitního výkonu  činností jak státní správou, tak i samosprávou,

-         úspornost výkonů některých správních procesů.

Nevýhodou tohoto modelu je:

-         skutečnost, že nevytváří vhodné organizační předpoklady pro plnění odlišných funkcí státní správy a samosprávy; v případě převážení funkcí státní správy může dojít k narušení zájmů sledovaných samosprávou, v případě převážení funkcí samosprávy vzniká nebezpečí problémů v realizaci státní politiky,

-         možnost konfliktu mezi zájmem státu a zájmem místního společenství při prolínání funkcí státní správy a samosprávy,

-         stát omezil okruh věcí, ve kterých se dala přenést kompetence z ústřední státní správy na územní orgány státní správy, neboť údajně „musí brát zřetel na možné ovlivnění výkonu státní správy samosprávou dané organizačními a personálními vztahy“,

-         náklady na výkon státní správy i samosprávy v každém případě nejsou vyšší než při tzv. odděleném modelu, ovšem zvolenému modelu je jeho kritiky vytýkána menší průhlednost finančních toků do veřejné správy,

-         organizační i personální vztahy jsou komplikovanější, v důsledku odlišných požadavků na rozhodovací režim v samosprávě na straně jedné a ve státní správě na straně druhé. Fakticky dochází ke dvojí podřízenosti se zápornými důsledky na odpovědnost. Úplné vnitřní oddělení výkonu státní správy a výkonu samosprávy z organizačního i personálního hlediska je ve spojeném orgánu v zásadě neproveditelné.