Orientační nabídka


 

Soutěž "Komenský a my 2021"

 

Odkazy


 
 

Návrh tématu výtvarné části soutěže
Komenský a my
na rok 2021

 

Agrikultura: člověk a příroda

Letos navrhujeme zamyslet se nad přírodou kolem nás a uvědomit si její krásu a význam pro život člověka. Návrh se opírá hned o několik kapitol učebnice Orbis pictus: kap. XLV (Oprava rolní), XLVI. (Chování dobytka); XLVII. (Dělání medu); XLVIII. (Mlynářství).

Stále více a více orné půdy mizí pod velkoplošnými sklady, dopravními stavbami a rozrůstající se domovní zástavbou. Jako bychom už dary, které nám příroda od nepaměti dávala, nepotřebovali. Je to tak? Příroda ale není jenom úrodná země, má i obrovskou estetickou hodnotu: jsou v ní místa, která přinášejí psychickou úlevu: krásná zákoutí, rybníky a jejich hráze, chlumy, potoky s mlýny atd. Vrátíme-li se v představě do Komenského 17. století, musíme si představit mnohem rozlehlejší přírodní území s bohatými stopami jen skromného manuálního zásahu člověka: malá pole oddělená nízkými kamennými zídkami, na potocích mnoho malých mlýnů, na kopcích větrné mlýny (nejen v Holandsku, mj. i u nás).

V 17. století byl navíc vztah k rolnické přírodě obohacen o touhu nalézt ztracenou antickou Arkádii, ideální místo, v němž žil člověk ve shodě s přírodou, bez starostí spojených s politikou nebo ekonomikou. Toto téma se prosadilo i v oblíbené bukolické tematice, mající svůj bohatý ohlas v dobové kultuře, literatuře, divadle i výtvarném umění. Obraz pole, pastviny, krajiny s lesem, mlýnem, rybníkem byla základním námětem krajinomalby 17.19. století, v nejstarší zmíněné době hlavně holandské, viz např. Jacob van Ruisdael, Vodní mlýn s usedlostí, kolem 1653; Simon Vlieger, Krajina s pastevci, 17. st.; Adriaen van de Velde: Krajina s řekou v pozdním odpoledni, 1663 aj. U nás se objevuje zpracování kulturní krajiny hlavně v 19. století: Antonín Mánes, Krajina s řekou, 1828; Václav Brožík, Koně na pastvě, 80. léta 19. stol. aj.

Obdělané pole sloužilo i jako významná metafora života. V Bibli je na mnoha místech pole použito jako symbol plodného a dobrého života (viz např. Kristovo podobenství o rozsévači, Mt 13,3-8). I pro Komenského byla příroda ovlivněná činností člověka životně důležitým prostorem, který měl význam nejen pro obživu člověka, ale i pro reflexi jeho životní cesty (v Pampaedii píše o „životní orbě“; náprava života je „čas vypálit kopřivy na našich rolích, vytrhat trní a opravit ploty.“). Krásným příkladem je citát z Pansofie (Mundus artificalis): „Duch je živné pole. Jakékoli semeno do něho zaseješ, to vydá zpět a v mnohonásobném množství. Zaseješ-li pšenici, budeš mít pšenici, zaseješ-li oves, budeš mít oves, jestliže plevel, vyroste ti plevel atd.“

Navrhujeme tedy zaměřit se letos s dětmi na hlubší reflexi agrikulturních míst kolem. Jaká místa se dají do tohoto tématu zařadit: jsou to místa, nevzniklá přirozeně, ale po zásahu člověka: pole, rybníky, mlýny, kulturní les, remízky, vinohrad, sad, aleje aj. Jak vypadala pole kolem města či vesnice, než byly v 50. letech zceleny (na řadě míst se ale pole zase vracejí k původní rozdělenosti)? Jakou estetickou hodnotu mají taková místa?

Do soutěže budou přijímány práce vytvořené jakoukoliv technikou včetně trojrozměrných (v případě keramiky prosíme o důkladné zabezpečení výrobků).


 

Návodná témata

Následující témata jsou jen inspirativní, kladou si za cíl zejména upozornit na vrstevnatost námětu a otevřít prostor buď k delšímu projektu, nebo k přemýšlení, vyprávění, mimetickému hraní, pozorování a k následné výtvarné realizaci, není třeba se jich držet. Ani součásti jednotlivých témat nejsou závazné, je možné se inspirovat jen jednou pasáží. Témata jsou formulována pro učitele, dětem je třeba je upravit a přednést srozumitelnou formou. Doporučuji si zvolené téma zkonzultovat s výtvarnými precedenty, literárními zpracováními atd.

 

  1. Mlýn na potoku. Osamělé místo dávno zaniklého povolání spojené hlavně s dozrálým obilím. Ve folkloru souvislost s tajemnem: čerty nebo čarodějem (Čarodějův učeň).
  2. Větrný mlýn. Kulturní dominanta krajiny v raném novověku, nejen v Holandsku, i u nás jich bylo mnoho. Znáte nějaké zachované?
  3. Dobytek na pastvě. Pastviny s barevným akcentem dobytka: flekaté, hnědé, černé, okrové tělo na pozadí zelené pastviny a s lesem v pozadí. To, doplněno o říčku a několik pastevců v popředí, je základ žánrových výjevů 17.19. stol.
  4. Zralé pole před žněmi. Samotné žně. Krásná barva žlutého zdravého dozrálého obilí slibovalo mouku, chleba a spokojenost. Nebe nad polem: letní bouřka.
  5. Rybník s hrází. Umělé vodní plochy vytvářejí charakter české krajiny. Hráz, osázená mohutnými stromy, tvoří malebný rámec hodný pozornosti malířů i básníků (A. Sova).
  6. Práce na poli. Dnes máme traktory a  kombajny, ale ještě před 100 lety musel všechno obstarat dobytek: koně a skot. Byl to ale mnohdy hluboký příběh člověka a zvířete.
  7. Zemědělský stroj. Stroje nahradily ve 20. století zvířecí sílu. Jsou symbolem nového vztahu k obdělávání půdy. Ale i stroje mohou mít svou krásu. Zvlášť při porovnání jejich vývoje: jak vypadaly prvé traktory, které ještě jezdily po polích spolu s koni?
  8. Lidé pracující na poli. Odpočinek po práci. Vztah k půdě byl hluboce spojen s citem k rodové tradici i k víře. Téma se stalo základem celého literárního proudu (ruralisté). Krásným příkladem za všechny je slavný obraz Jean-Françoise Milleta, Klekání, 1857–1859.
  9. Sekání trávy. Jak vypadalo sekání trávy řadou sekáčů kosou za ranní rosy?
  10. Kulturní potok a jeho využití: jezy, hráze, lovení ryb, rýžování zlata, plavení dřeva (Šumava i jinde).
  11. Kulturní les. Jaké problémy nám teď dělá systematické sázení smrků! Kácení dřeva, složené dřevo, lesní cesta rozježděná koni nebo lesními stroji. Lesní milíř a pálení dřevěného uhlí.

 

 

Ukázky

Vergilius

ZPĚVY ROLNICKÉ (GEORGIKA)

 

ze Zpěvu třetího
Chování dobytka

 

K dílu se mějte, jaří rolníci, a dojdete chvály.

Já se nerozpakuji, slovy a to vylíčiti krušno

dosti bude, všední věci této vyzískati půvab.
Rozkoš Parnaská však a sladká obliba pustým

nes mne ladem; i těší mne kopec, kudy nikdo prvejší

k studnici Kastalské příhodnou stezku nevytřel.
Důstojná Paleso, zpívám hlasitými teď ústy.

Počna pravím tedy, by měkkých seno chrupaly ovce

ve stájích, s čerstvým lupením než léto se vrátí,

i mnoho slámy aneb kapradí po tvrdé zemi pomni

vystýlat z otepí, outlému dobytku by zimní

mráz neublížil, a nepřivodil paznehtici neb svrab.

Postoupiv pak dále radím, by se dosti ježovčích

listí přálo kozám a z pramene dávalo píti.

Od větrů zimních odvráceny stavte se chlévy

k slunci polednímu, studený an častěji vodnář

ještě na konci zimy s rosami zmrzlými padává.

S lehčejší takových i stád nehleďme si péčí,

neb nemalý užitek vydají; z Milesie rouna

vyvařením se mění na skvostné červeno Tyrské

častěji plod vydají, tučného i zásobu mléka

neb v pěnivou čím více se vyprázdní prsa dížku,

tím více z dojených se vemen bude prýštiti vláhy.

Krom toho stíhá se také kozlů Cinyphických

na brad vous nešedý a podobně i na hřbet kosmy

k potřebě táborní a k sprostým k obleku plavcům.

Rády pasou se v lesích, a zvlášt po stráni Lycejské

ostružiny milují bodavé a trniska podobná,

pamětlivy k domovu se vrací a vodí spolu rovněž

mláďata svá, a plné vemeno práh ledva přesáhá.

Se vší snažností jen sněžné větry pak od nich,

čím menší mívá o ně lidská chudina péče,

odvrať a led, též rostlinaté jim píce ochotně

dopřívej a v zimě tuhé sena jim nezavírej

 

Henri Pourrat

O DVOU SEKÁČÍCH

 

Byla někde jedna stařena, ta žila sama na svém majetečku – a měla z čeho. Sama byla, považte! Trochu toho mlíčka, aby se polívka zasmála, ždibec syrečka kozího, aby měla na chleba, půl jablka, aby to zajedla ... Ona ale nikomu nedala klidu. Už z povahy a už hned co mladice byla opatrná, protivná a jen samá starost. O manžela brzy přišla, syn padl ve velké válce a měla jen nějaké příbuzné, ti se pro ni nepřetrhli. A přece si svoje zboží tolik hlídala, žluč se v ní vzbouřila pro každou hrst otavy, která zmokla, pro tři řípy, co je sežrala sousedky koza.

„A co by ti byly platný, Toničko? Ani ty řípy, ani ty grejcary, nic si nevezmeš do hrobu!“

Ona ale nic – pořád jí to pochodovalo hlavou.

Toho roku se trápila ohledně žní, hned už o svatém Jáně.

Ten kousek pole nebyl ale zas takový, aby to stálo za řeč.

„Vloni, to jsem se dobře strefila ze sekáčema: dva pracanti, každý seknutí vydalo za hrst. To letos takový štěstí mít nebudu. Ať má ženská sebemíň vejměry, je to na ní moc, když je samotná.“

Bála se, aby obilí nebylo dost zralé, pak zas, aby nebylo zralé moc ... Nakonec se ustanovila na nějakém tom dni. – Sekáči se najímali na náměstí. Čekali tam v houfku pod jilmem a vyhlíželi si sedláky, co si z nich vybírali. Kdo chtěl dobře vybrat, musel přijít ještě před slunce východem, v nějaký den, kdy počasí přálo. To pak byli rozebraní jen oko mrklo.

Večer, když se pomodlila, tak místo aby v Boží ruce usnula, začala přemýšlet o nějakých červených obláčkách, které snad viděla nad slunce západem. A to mohlo znamenat, že se něco přižene. Asi moc dlouho čekala. To horko tuhle mohlo obilíčko popohnat víc, než člověk věřil. Přihnat se velké povětří, tak se klásky dočista ze zrna vysypaly...

„Hlavně, hlavně abych ráno byla z těch prvních na rynku, abych stihla chytnout dva takový dobrý, dva chlapíky! Taky abych stihla vyskočit z postele ...“ Jenže ona právě ráno přispala, když celou noc počítala, kolik odbilo.

A právě tohle se přihodilo. Převalovala si v hlavě tu věc sem a tam, a byla půlnoc, a byla jedna hodina, a pořád nespala, až na ni přišlo spaní před samým svítáním.

Když se vzbudila, slunce vycházelo.

„Ale Bože, ale Bože! Propásla jsem všecko! Co jen člověka nepotrefí!“

Honem na to náměstíčko, šmatlá jako pes, když běží z požehnání. Pod jilmem stáli už jen dva, prošedivělí – vypadali ale poctivě. Ona si jim řekla. Tak přeci! Oba jdou za ní.

Nalila jim polívky, běhá sem tam, vína naleje sklenici. A jde a ukáže jim to pole.

„Není toho tolik: za ten den byste to mohli pohodlně stihnout. Udělejte mi to pěkně. Poledne si držte co libo.“

„Však jo, bábinko. Nemějte starost.“

Bába tedy jde. Oni pak vzali srpy a zavěsili do větví třešňového stromu v cípu toho políčka a sedli si pod něj – tak jako seděli pod jilmem.

Bylo k polednímu.

Babka přinesla oběd.

,,Copak? To jste ani nezačali?“

„Všecko se udělá, nestarejte se. Večery jsou dlouhý touhle dobou.“

„Vodpoledne vám to zatopí. Kdybyste byli aspoň na pár snopů nasekli, bejvala bych je svázala, než pudu s krávou ven.“

,,Večír bude hotovo. Co vám máme říct víc?“

,,No dobře, dobře. Teď se najezte.“

Otočila se zády a přinutila se nic jim neříct. ,,Nakonec by mě tady nechali! I tihle dva, co vypadají dobráci.

Dneska na dělníka žádný spolehnutí. Večír s tím nebudou hotoví, hulváti, no kdepak, ale třebas nebude moc

zbejvat. Nu aťsi! Dodělala bych to sama, zejtra ráno. I kdybych na to měla sama bejt!“

Jinak ovšem je neodbývala: řízečky, vaječný salát s cibulkou, bochník sýra ... A vínem taky nešetřila. To každý ví, že když chcete od mužskýho práci, musíte dbát na stravu:

Maso, lívance

zvou do tance.

Z cípku stráně se poohlédla: drželi poledne, pod tím velkým stromem... Ženci, co už se dali do díla, na ni halekali, jak šla okolo. Smáli se a ptali se na ty sekáče. ,,Já bych si tam rád došel, vypučit si jejich srpy, volal na ni parťák, ,,ty nebudou tak tupý, jako ty naše. Vono se říká: lenocha nářadí dycky dobře šmiká.“

Pravda pravdoucí! Vždyť se ani nezakousli! Při tom pomyšlení byla babka víc mrtvá než živá. Přišla domů, motala se sem tam, od jarmárky s čepičkami ke dřezu a džbánkům, šla hned ven, hned domů, šťourala, hrabala a nemohla se chytit... Co stačila udělat do té čtvrté hodiny, bylo všecko špatně. Tolik jí sedělo v hlavě jak jde práce kupředu.

A byla čtvrtá hodina. Doma jí podlaha hořela pod nohama.

Přišla na to pole; tolik se sama přemlouvala, že už teď měla naději, že tentokrát uvidí půlku pole v hrstečkách.

Snopky? Ba arci! O to obilíčko, o to srp ani nezavadil.

„Bože můj, přebože! A já si povídám, že do večera to bude posečený! Posečený aspoň – že by to zpanákovaný bylo, to ani nemluvím. Nic není uděláno a za tři hodiny abyste šli vod toho!“

,,Ženská, jak vám to máme říct? Dejte nám něčeho hlt, běžte, pusťte krávu a netrapte se pořád.“

Tak jim věřte! Čekají, až se práce udělá sama, tihle dva. Kdyby to mělo bejt hotový, než slunko zapadne, tak ne dva starý jako jsou voni, ale desíti chlapů by nebylo moc. ,,Co ženská má jen za trápení, samotná, s tou cháskou dneska línou, co jen po mlsotě pase a po flašce.“

Ta starost jí hučela v hlavě jako mlejn. ,,No, to sis pomohla letos! Mluvilas na ně sladce, pěkně, mohla ses přerazit, abys jim podstrojila – klobásku ke svačině, čekanku v česnekové kůrčičce – a co máš z toho všeho? Že sem je tam nenechala sedět, dneska ráno! Na to políčka posečení tejdenku je málo. A čas se strojí na bouřku: jestli se zdvihne vítr a zatřese tím kláskovím, nemám ze všeho tři škopíky zrna. Měl by si mě Pán Bůh vzít k sobě, než mě v tomhle nechávat!“

Slunce už se hodně ponížilo, když se vracela na pole.

A obilí pořád tak! Za celičký den tihle ženci nevzali srp do ruky.

,,No tohle! A večír mělo bejt hotovo!“

,,A večír bude!“

,,Bude večír, ale co práce?“

,,Práce taky, dá-li Pán Bůh, bábinko. Netrapte se.“

Bůh starost složí,

kde ruku přiloží.

Pomalu a v poklidu pak vstanou, srpy zavěšené svěsí...

Ti druzí, tam na strništi, zakončují práci. V podalekých táhlých světlech řadí panáky do mandelů, snopem nasadí čepici – jak se říká. A sbírají se domů, na polívku.

,,Ale, hele, babčini sekáči se dali do práce! Mají vodděláno v chládku ...“

Jeden i druhý nasekli na dva snopy. Staví je do čtyř cípů pole

Ať se seče, ať se váže,

ať to do mandelů skáče!

Pak ale! Pane Bože! Lidi nestačí koukat, oni oba mají v ruce hořící povříslo a s kuráží to tam všade podpalují. Ono malinko foukalo, jen to zapraskalo, jen se zahulilo a tím víchem všecko to obilí v ohni.

„Bože můj, Bože!“ křičí stařena, ,,vobilíčko všecko nazmar!“

Všecko to tam běží, všichni křičí. A už stojí u toho. Dým se valí, černý, z konce pole na druhý. Plameny poletují rozkřídlené, rudé, rozehnané, rozpustilé.

A ti dva sekáči, každý po nich pase: přece je musí chytit!

Nebyli tu a nebyli nikde na celém tom strništi.

Zašlehl poslední plápol plamene, zdvihl se větřík a vzal s sebou poslední dým. A na samém prostředku toho pole čistě odstrojeného stál mandel – nikdo nepochopil, kde se tam vzal, krásný, velikánský mandel... Když se babka vrátila domů, na lavičce u dveří seděli oba sekáči, jako by čekali na výplatu. Byli to svatý Damián a svatý Petr.

Ona padla na obě kolena a slova díků jí plynula se rtů, chvatná a roztřesená; oni pak vstali, a než zmizeli, praví:

,,Bábinko, už se netrapte:

Bůh starost složí,

kde ruku přiloží.

A tohle ještě jste potřebovala vědět – že když on chce, může ruku přiložit ke každé věci, byť by to v ohni vězelo.“

 

Jan Čep

BOUŘE

 

Sotva se stočila cesta za roh, vyvstalo za střechami nebe, usmrcující svou černou výhrůžkou jakoukoliv naději. Cesta se strachem přikrčila, krávy svěsily hlavy až k zemi a vůz přestal klapat, avšak otec si přitlačil slaměný klobouk, jehož skývy mu vítr ohýbal, a zvedl bič v ruce nad loket obnažené, s žilami tlustě naběhlými. Leč hvízdot biče oněměl, když se ozvalo zapraštění, trhající jim nebesa přímo nad hlavami, a Jeník se zachytil matčiny ruky. Ale hned se jí pustil a zbledl ještě víc, neboť i v matčiných očích přistihl hrůzu. Každý se musí bát za sebe a jeden druhého nemůže zachránit! Otec se na něho ani neohlédl, prudce škubal opratí a košile na zádech se mu nadouvala větrem. Matčiny oči na něm konečně spočinuly, ale chtěly ho učit odevzdanosti: ,,Pán Bůh o nás ví!“ Jeník se však bál a chtěl záruku, že nebude zabit.

Dědina klečela vzadu pod stromy a vůz byl už uprostřed polí, krajina se tiskla k zemi jako koroptev, ženy utíkaly bosy, s hlavami sehnutými, muži s kosami na ramenou, dvě dlouhé řady nezmandelovaných snopů ležely od jednoho konce na druhý jako pobité vojsko a fůry se narychlo dokládaly a hrbily hřbety před hněvem nebes, znovu a znovu se otvírajících. Jen dřevěný kříž stojí tiše na rozcestí a rozpíná ramena do hrůzy mraků.

Zůstane tu brzy sám a snad mu blesk urve půlku těla, a pak tu bude stát zas, mlčenlivý Trpitel a Bůh lidmi opuštěný, strašlivý symbol, jehož se i rouhači troufají dotknout jenom v opilosti.

Teď ryjí do prachu směšné stopy své ubohosti, poníženi strachem, k dědině touží a čím jsou jí blíž, tím je jim lehčeji. Jeník se za nimi dívá a závidí jim: hle, Skládalovi byli před chvílí až u silnice, a teď už zatáčejí k humnám, vítr bere ženským sukně a odkrývá jim kolena, už je nevidět, otvírají asi právě vrata, střechu mají nad hlavou a nad střechou korunu veliké jabloně, pod nohama suchou půdu a říkají si, hledíce do mračen: „Jak je nám dobře, že jsme doma!“ A vlaštovky tichounce štěbetají a sotva hlavičky vystrkují z hnízda.

Jeník si myslí: „Sedět tak nyní pěkně u okna a dívat se, jak slípky utíkají pod kůlnu!“ Však zarazí se, otec stojí vztyčen nad žebřím a matka dělá kříž při každém zablesknutí. Jeník vidí zdola otcovu postavu proti černému nebi, ani kabát nemá na sobě, matka hýbe potichu rty, kravky kývají hla­vami a přimhuřují oči, kdykoliv zahřmí.

„Sedět tak v suchu u okna,“ napadá znova Jeníka, ale hned potom pohlédne na otce a na matku a nemůže polknout, cosi těžkého v něm roste, překážka neodstranitelná...

Vůz skočil přes mez a vyjíždí na roli a Jeník jde s bičem ke kravám, aby se neplašily. Matka už podává snopy. Jeník hladí Stračenu po čele a strachem se modlí: ,,Anděle boží, strážce můj...“ a pak říká: ,,Pane Bože, ať naložíme aspoň sedm mandelů." Bojí se hrozně a zapomíná dýchat, ale doma by už nechtěl být, leda s tatínkem a s maminkou; nic by ne pomohlo, kdyby jen sám byl v bezpečí...

Už dva mandele jsou na fůře a z třetího zbývá pár snopů; Jeník svírá netrpělivě pěsti, když to s některým snopem trvá příliš dlouho, a teď, hleďte, ještě se ke všemu povříslo rozvázalo, teď zas byl snop příliš těžký a spadl matce nazpátek, fůra je vyšší a vyšší, už jen dva mandele, a bude to!

Otec stojí nahoře bez klobouku a po ruce mu teče krev, maminka, chudák, v modré sukni se napíná a nemůže dosáhnout, zrní a vousy jí padají do očí, do úst, za košili, pot jí teče po tváři a nemá kdy si jej utřít, černá prohlubeň visí už nad samou hlavou a praští to v ní, až nohy podklesávají; Bože, ještě jeden mandel!

Jeník bere Stračenu u huby a pojíždí k tomu poslednímu; travička mezi strniskem se chvěje v černém větru, neboť černé je vše, země, nebe... Jeník vzhlédl, otcova bílá tvář zůstala přibita k mračnům, strašná svítivá hloubka se za ním rozevřela a krávy sraženy děsným úderem spadly na kolena; otec se svezl po fůře k zemi, zatímco matka se chytila klanice, bledá jako smrt. Jeník plakal a spínal ruce, ale nemohl si vzpomenout na žádnou modlitbu.

V mracích to hluboce domumlávalo a déšť se spustil; otec šel nejistým krokem ke kravám a pomáhal jim na nohy, matka utírala Jeníkovi slzy, hladila ho po vlasech a nemohla ze sebe vypravit slova. Fůra se zakymácela a poslední mandel zůstal na poli, nebe se řítilo k zemi těžkými proudy deště.

„Stoupněte na kolo!" křičel otec, ale dunivé zaburácení pohltilo jeho slova a vůz sklouzl po mokrém svahu; kolo stálo okamžik ve vzduchu a fůra se jen zázrakem nepřevrátila. Ale i zázrak přijali v této chvíli samozřejmě, odhodláni na smrt jako na život.

Otec šel sehnut nad předním kolem; kůže mu svítila přes košili a voda vystřikovala z bot, ale nevěděl o ničem, všecek proměněn v napětí, jímž zachycoval každé zakolísání fůry, a nesměl být překvapen ani úderem hromu, kterým se skončí vše.

Matka odtahovala Jeníka od fůry, neboť tam je nebezpečí větší; jenom tatínek tamtudy musí jít, nikdo tam nemůže jít místo něho, staň se co staň...

Jeník najednou ucítil chuť hlíny v ústech a div se nezalkl sladkou pokorou, jež ho tiskla k rozmoklé zemi a zároveň ho zbavovala tíže. Hledal očima otce, ale viděl jenom přihrblá záda, a najednou prásk! obě krávy ležely na kolenou, otec se zvrátil na břeh a ohlédl se na matku s Jeníkem a v očích měl už únavu. Déšť stál jako zeď mezi nimi a dědinou: ó Bože, což tu přece zahyneme? Však hle, trpělivé oči krav se první otevřely a zvířata se sama od sebe opřela do prostranků, lidé jenom ná­sledovali v mrákotách.

Kříž se vynořil ze tmy s rameny rozpjatými. Všichni tři se modlili nahlas, jdouce mimo.

Cesta od kříže k humnám vedla takřka oním světem, a když se první zídky ukázaly, jejich radost byla nenadálá a krásná jako nezasloužená odměna. „Jsme opravdu naživu?“ tázali se, bláto mezi prsty bylo tak teplé, lípy voněly a déšť ustával. Otec se konečně obrátil a usmál se tak čistě bledou tváří, jak ho Jeník nikdy dosud neviděl. Matka se ještě neodvažovala, smích se jí zdál ještě rouháním.

Pak se podívali na sebe a na promoklou fůru. ,,Říkala jsem, abychom už nejezdili," povídala matka, ale pak se taky za­smála, neboť se nikomu nic nestalo.

Jeník šel ke Stračeně, ale zadržel ruku, napřaženou k pohlazení, když viděl, že jí tekou z otevřených očí velké slzy. Nevěděl, že krávy mohou taky plakat.

 
Zodpovídá: Bc. Pavel Kucler
Vytvořeno / změněno: 3.11.2020 / 3.11.2020
 

 

Kontakt

Ústecký kraj
Velká Hradební 3118/48
400 01 Ústí nad Labem
tel.: +420 475 657 111
e-podatelna: epodatelna@kr-ustecky.cz
IČ: 70892156
DIČ: CZ70892156, je plátce DPH
Datová schránka: t9zbsva

Podrobný kontakt


Informace v patě

Nyní jste v módu "Bez grafiky". Přepnutím do grafického módu zobrazíte standardní verzi webu.

web & design , redakční systém