Ústecký kraj (odkaz na titulní stránku)  - Oficiální web

Ústecký kraj nepředložil návrhy duplicitní k již dříve projednávaným vládním návrhům, takové tvrzení svědčí o nepochopení podstaty návrhu zákona předloženého Ústeckým krajem. Především, krajem navrhovaný zákon o sociálním bydlení má několik zásadních složek: 1. zakotvení výslovného práva žádat o pomoc s řešením bytové situace a určitá formalizace tohoto procesu (což umožní poprvé získat skutečně validní data o tom, kolika lidem a v jakých situacích se nedaří zajistit bydlení svépomocí, a jakou pomoc od orgánů veřejné správy v takovém případě dostali), 2. vymezení okruhu osob, kterých se tato nároková pomoc orgánů veřejné správy bude týkat a 3. vymezení specifik nájemního vztahu, který bude založen v režimu sociálního bydlení. Taková právní úprava v ČR doposud zcela chybí. Mezi navrhovaná specifika nájemního vztahu v režimu sociálního bydlení patří odbourání několika zásadních překážek pro získání dlouhodobého nájemního bydlení nemajetnými osobami, tedy omezení možnosti požadovat předem kauci na nájemné a omezení možnosti uzavírat nájemní smlouvu na krátkou dobu určitou. Odbourání těchto překážek je podstatné pro to, aby se vůbec bytová situace nemajetných rodin mohla stabilizovat. Na druhou stranu je samozřejmě nutné myslet i na stranu pronajímatele a zajištění jeho nároků, proto návrh zákona také převídá, že nájemné bude povinně placeno přímo převodem dávek účelově určených na bydlení na úhradu nájemného a nákladů služeb spojených s užíváním bytu. Institut tzv. zvláštního příjemce již je delší dobu v zákonech upravujících dávky sice upraven, v praxi je ovšem využíván naprosto nedostatečně a nedůsledně.

Jak je tedy patrné, zásadních složek návrhu zákona je více, logicky jsou provázány a fungují jako celek. Je zavádějící citovat z navrhované úpravy pouze dílčí část. Úvahy, že není vhodné přijímat návrh zákona, který neřeší všechny aspekty sociálního bydlení (kupř. formy azylového či chráněného bydlení), jsou nepochopitelné, hraničí s despektem k základním právům občanů, kteří byť jen na základní právní úpravu sociálního bydlení čekají více než 20 let. Je nepochybně v jejich zájmu, aby byla efektivní právní úprava přijímána raději i postupně, než aby se přípravy nové, údajně komplexní právní úpravy protáhly na dalších mnoho let. I z laického pohledu je zjevné, že režim sociálního bydlení jako déledobého nájemního bydlení pro nemajetné osoby, kterým se přes veškerou snahu nedaří na volném trhu s byty obstarat si přístup k přiměřenému bydlení svépomocí, je svou povahou odlišný od bydlení azylového či bydlení chráněného. Všechny tyto sféry bydlení jsou nepochybně důležité, jsou však od sebe oddělitelné. Nelze tak akceptovat přístup, že budou právně upraveny všechny současně, nebo raději vůbec. Ostatně institut azylového bydlení či chráněného bydlení je již dnes upraven v zákoně o sociálních službách.

Úvahy o tom, že si patrně někdo neuvědomil duplicitu navrhované právní úpravy svědčí o nevhodném podceňování profesionality kraje při promýšlení a přípravě předložené normy. Návrh novelizace zákona o pomoci v hmotné nouzi, zákona o státní sociální podpoře a zákona o sociálních službách, který byl zmíněn poslankyní Kohoutovou ve skutečnosti neobsahuje úpravu v podobě, jak o ní paní poslankyně hovořila. Novelizační návrh neobsahoval zakotvení bezvýjimečného povinného zasílání dávek určených na bydlení pronajímatelům a poskytovatelům služeb, to je zkreslenou interpretací dotyčného legislativního návrhu. Podstatné ovšem rovněž je, že tento návrh zákona byl dne 7. října 2011 zamítnut Senátem, vrací se zpět k hlasování v Poslanecké sněmovně. Nelze tedy v žádném případě hovořit o tom, že zmíněná právní úprava vstoupí k 1. lednu 2012 v platnost.