Jaký
je váš vztah k železnici a jak jste se k vaší profesi dostal?
Železnice mi učarovala na
gymnáziu, fascinovala mě svým vnitřním řádem a systémem, stejně tak i technikou,
rychlostí a svým vnitřním světem lidí, kteří ji tvořili. Byla to jedna rodina
železničáři. Od dětství jsem se zajímal o dopravu, o tu veřejnou – hromadnou.
Nejprve o MHD a jejich provozy a z nich přeskočil můj zájem na železnici,
v níž jsem se později odborně uvrtal na celý život. Systematicky jsem se
železnici začal věnovat na vysoké škole, kdy jsem začal pracovat ve všech
provozních funkcích vyjma strojvedoucího a to mě bavilo. Při studiu na
univerzitě jsem si tzv. osahal dráhu zespoda, naučil jsem se poctivě oboru, což
se mi pak následně hodilo, když jsem nastoupil na generální ředitelství Českých
drah. Tam jsem se ponejvíce věnoval regionální dopravě, a protože hovořím pěti
jazyky, tak jsem byl i zástupcem Českých drah v různých institucích
v Bruselu a v Paříži.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Vstávám
brzy, jsem na to zvyklý od 90. let, kdy jsem v provozu jezdil a
šichty začínaly mezi 3:00-4:00. Ráno mezi 5:00 a 7:00 se věnuji v podkroví
svého rodinného domu nerušeně systematické agendě u počítače, píšu a tvořím
důležité věci a projekty. V půl osmé dávám děti do školy, které vyzvednu
z družiny odpoledne a rozvážím je po kroužcích. Čas „mezi“ věnuji řízení
firmy, poradám, schůzkám, operativě a kontrolní činnosti. Kancelář – centrálu
KŽC mám v sousední obci od mého bydliště, takže to nemám mezi domovem a
kanceláří daleko a šetřím mnoho času na mrtvých přesunech po Praze. Čas
strávený v kanceláři mi utíká rychle, protože musím rozhodovat
x-záležitostí na různých úsecích, s nimiž přicházejí k řešení podřízení
náměstkové. Musím tedy umět dopravu, přepravu, ekonomiku, účetnictví, daně,
opravárenství, údržbu, provoz, správkárnu, odbavovací systémy a samozřejmě
věnuji podstatnou část své každodenní práce zákazníkům, což jsou objednatelé
veřejné dopravy, např. DUK, PID atp. Odpoledne a večer se rád věnuji dětem a
rodině, povídáme si s dcerami, nemine mě ani práce na zahradě a rád chodím
na procházky v přírodě. Díky intenzivní a pravidelné chůzi jsem zhubnul o
30 kg a tento stav si již několik let držím, čímž prospívám svému zdraví.
Miluji pivo, zejména úžasné jsou naše minipivovary a tak každý večer rád
degustuji různé vzorky z celé republiky. To je taková radost dospělého
chlapa v nejlepších letech!
Představíte čtenářům ve stručnosti
společnost KŽC?
KŽC
má tři části. Základem je Klub železničních cestovatelů, spolek. To je de facto
občanské sdružení, vzniklo v roce 1985 pod křídly „národní fronty“ jako
sdružení železničních fandů a hlavním mottem bylo a dosud je procestovat
všechny železniční tratě ČR, SR a jednotlivých zemí Evropy. Z tohoto
spolku vznikla firma KŽC, s.r.o., která vlastní kamenickošenovskou lokálku, kde
jezdí Kamenický motoráček a tuto trať trvale zvelebuje a zachraňuje a opravuje,
prostě vytváří svým vyšším přístupem mravním hodnoty, které
kulturně-společenskému dění okolo muzejní sklářské lokálky na Českokamenicku
pomohou. A pak je tu ještě společnost KŽC Doprava, s.r.o., která vznikla
z KŽC, s.r.o., a tam jsou vozidla a zaměstnanci. Na železnici působíme 15
let (od roku 2006), k dnešku má KŽC Doprava, s.r.o. 96 zaměstnanců,
vlastní 41 tažných a tažených železničních vozidel (lokomotiv, motoráků,
vagonů). To hlavní dění železniční, co je vidět, to je o KŽC Dopravě. Na
železničním trhu jsme byli dříve, než většina ostatních dopravců, jejichž
zvučná jména zní dnes a denně tiskem. My jsme skromní a hledíme si našeho
řemesla železničního – provozu železniční dopravy ke spokojenosti objednatelů,
cestujících a i nás samotných. A samozřejmě s láskou a citem pečujeme o
historická vozidla, aby se udržela v dobré kondici. U nás totiž pracují
zejména lidé, které to baví a dělají to rádi, nikoliv zaměstnanci, kteří musejí
chodit do práce jen proto, aby se uživili. Ta radost je dána tím, že máme
vozidla ČKD, Královopolská strojírna, Moravskoslezská vagónka atp. a čím dál
více strojvedoucích, vlakvedoucích a průvodčích se k nám hlásí, protože je
to prostě baví a protože si tzv. sáhnou na pořádné poctivé lokomotivy a
motoráky.
Nostalgické turistické linky
se těší velké oblibě. Proč myslíte, že tomu tak je?
Především
proto, že tvoří ucelený systém, takový provozní soubor komplexní nabídky v Ústeckém
kraji. Mají dobrou propagaci. Kraj dokázal včas rozpoznat potenciál tratí pro
turistickou dopravu (víkendovou) a tratí pro všednodenní dopravu, která není
zase turistická. Tyto linky jsou dobře marketingově podporované a mají
smysluplné jízdní řády, které jsou jednak taktové, druhak provázané
s navazujícími spoji (autobusy, vlaky), takže cestující může nechat doma
auto, nemusí přemýšlet, že se musí vrátit na stejné místo a nemusí se obávat
dát si na výletě pivo. T-čkové linky ukazují ostatním krajům (dopravním
systémům), kudy kráčet dál v segmentu rozvoje rekreační dopravy. Čím dál
tím více cestujících využívá k rekreaci železnici jako kapacitně silný dopravní
prostředek. Vlaky na T-linkách jsou něčím výjimečným, ornamentalizujícím,
zvláštním, protože jsou zajišťovány historickými vozidly a v důsledku toho
samy o sobě přitahují lidi a tak se cesta vlakem stává cílem samotným. Důležité
je, že takto prezentované železniční skvosty – historická vozidla, jsou vlastně
udržovány v provozu a to jim nejvíce svědčí. Jsou aktivně prezentovány
veřejnosti a tím, že jezdí a nestojí jako stacionární exponáty, tak jim to
svědčí a pomáhá. Provoz retro vozidly není jen fenoménem samo o sobě, ale poutá
mladou generaci k technice a k provozu, dospělci zase vzpomínají na
mládí a připomínají si krásné chvilky dětství, kdy tato vozidla jezdila.
Nicméně i zde se to už generačně posouvá dozadu a i rodiče dnešních dětí už
nezažili tu pravou poctivou železnici, takže si rádi připomenou její charakter
např. na turistických linkách.
Vzkázal byste něco cestujícím?
Obdivujte spolu s námi v KŽC,
kteří o historická vozidla vzorně pečujeme a jež se nám stala životní vášní,
jejich krásu s hlubokou úctou a důstojným respektem, ať přinášejí radost
nejen železničním fandům, ale i nejširší veřejnosti, kdy třeba jednomu
mladíkovi učaruje příběh stříbrných rovnoběžek tak silně, jako před 36 lety mně
samotnému, a stane se pokračovatelem tradice řemesla železničního naší modré
armády!